To, čím nebo kým jste, prý nejlépe popisuje Vašich 24 hodin. Přesněji, jak těchto 24 hodin trávíte.
Konkrétních 24 hodin začalo v krásný slunný zimní den. Myslím si, že byla sobota, protože jsme nemuseli do práce. Místo toho jsme vyrazili na Ostravici párkrát se projít na Lysou horu, když to pan Libor Uher nabízí, a protože nás nohy nebolely a měli jsme na to celý den, dali jsme to třináctkrát.
Definice tohoto dne? Vítězství, moje cílová meta, kterou jsem si osobně stanovil už hodně dávno. Za to má parťačka měla cíl "jen" si zkusit, co dokáže. Výhru považovala za nemožnou. A pořádný trénink? Nehrozil. Klasicky vše začalo výmluvami na čas, nebo spíše jeho nedostatek. Jako její přítel, coach a parťák v jedné osobě jsem pro svou přítelkyni, svěřenkyni a parťačku vymyslel tabulku EMP (Evin motivační plán). Celá tabulka byla ohraničena nápisy typu: „Nevzdávej to!“,“Trénujeme, abychom vyhráli“!, „LH24 za týden!“.
Po vyřešení jednoho problému se vždy objeví jeden nebo dva nové. Tentokrát šlo o stížnost sousedů na hluk, když po 22h drtila rotoped. Kdy a jak trénovat, když během dne je málo času a je potřeba i spát? Závod se blížil a bylo nutné improvizovat. Ueli Steck, atlet který vybíhá Severní stěnu Eigeru pod tři hodiny, tvrdí že základem jeho tréninku je 2000 výškových metrů denně. Severní stěnu jsme v plánu neměli ale lepší než nic. Jako student, dříve s bydlištěm Studentská 1770/1, jsem věděl o jedné třináctipatrové výškové budově, kde by se takové výškové převýšení dalo udělat za pár hodin. Ke schodům jsem navíc parťačce vymyslel adrenalinové noční běhy Bělským lesem, když už nemohla se mnou odjet trénovat do Vysokých Tater.
„Trpělivost a pozitivní myšlení“, touto větou končí každá termínovka rehabilitačních procedur ve FNO. Znám ho velice dobře, opakoval jsem si ho znovu a znovu v přeplněných čekárnách na traumatologii, chirurgii a u běžců nejobávanější ortopedie, kde mi jistý pan doktor sdělil, že pokud neskončím s běhání teď, tak za dva roky nebudu moci chodit. Pro úplnost musím uznat, že měl částečně pravdu. Ano nechodil jsem, ale už za dva dny, kdy se mi na začátku ultra závodu zlomil prst na noze a já musel závod dojít v bolestech a halucinacích do cíle. A půl roku jsem skutečně nechodil. Teprve na mé druhé kontrole na traumatologii jsem se pana doktora zeptal tak, jak se ptají malé děti v nemocnici, kdy budou moci jít domů... „Kdy budu moci běhat, pane doktore“? Asi tak za rok by to mohlo být snad dobré, uvidíme. Rok je ale dost dlouhá doba a ta trpělivost mě právě začala opouštět. A právě tehdy jsem zavolal na Kliniku sportovní medicíny, kde se mě ujala Mgr. Eva Paříková. V průběhu necelého půl roku, kdy mě dávala do pořádku, jsem jí vyprávěl o kráse horských běhů a pohybu v přírodě. A protože chtěla vyprávět dál, dovolila mi nastěhovat se k ní domů...
No a před třemi týdny jsme společně vyhráli v kategorii 31-40 let mix LH24.
Štěpán Kosek, horský běžec 26 let
